O knize: rok / "...- Sakra, jak to bolí," zvedl jsem hlavu a položil ruku na bolavá záda. hlavou, „Ležel jsem na betonové podlaze. Sergej se nade mnou naklonil: "Seryogo, byl jsem shozen?" "Ne, Pašo." Byl jsem to já, kdo tě praštil zezadu do hlavy pažbou pistole. Vaše reakce je příliš rychlá. Kdybych zaváhal, zastřelil bys mě, ach, ty bastarde, a považoval jsem tě za přítele! – Chytil jsem Sergeje pod krkem – Pašo, Pašo! Uklidni se! - profesor mi rozepnul ruce "Pane profesore, kde to jsme?" V budoucnosti – Ano, Pašo. Dva tisíce třicet osm "Pane profesore, a vy jste sem přivedl toho parchanta!" Velmi chytrý mladý muž. Za dvě minuty jsem ho přesvědčil, že vrtulník se speciálními jednotkami nebude. A že zemře na vyhození a my se ještě přesuneme do budoucnosti – Měli jsme tam toho parchanta nechat – Bratře, ty jsi moc krvežíznivý – No, možná v minulosti! Nebyl jsem tvůj bratr. Ale ani já jsem nebyl nepřítel, vstal jsem a rozhlédl se. Zchátralý bunkr. Obrovská chronotronová kapsle, kolem ní spousta počítačů. Podél zdi jsou nějaké police poseté nejrůznějšími odpadky "Pane profesore, je to světlá budoucnost?" Posaďte se, krátce vám povím o posledních dvaceti letech…»